Manželé Šafránkovi z Královských Vinohrad
Tak nějak jsem ve svých třech a dalších letech sedával a poslouchal zpěv pana Šafránka
Ve čtvrti Královské Vinohrady ,patřící do hlavního města Prahy tuším, že od roku 1922, jsem se narodil. Vyrůstal jsem zde, prožil své mládí a dokázal jsem zde žít až do šedesátého roku svého života. Právě v tomto věku a dnes není již zcela jisté zda zde dožiji do posledních dnů svého života. Zběsilý trh a nenasytnost domácích pánů nás asi brzy donutí opustit tuto rodnou část Prahy. Aby nebyly zapomenuty krásné obrázky mého mládí, které uchovávám dodnes v paměti, pokusím je uložit ve formě textu na papír.
Manželé Šafránkovi – jak mít rád hodné lidi, pejsky,kanárky a rybičky.
Narodil jsem se v roce 1948 v soukromém sanatoriu, které bývalo v Londýnské ulici mezi Náměstím míru a Tylovým náměstím.V té době jsme bydleli v rohovém domě ve Slezské ulici č.4, ve starém pavlačovém domě, hned za objekty Národního domu na Vinohradech. Během druhé světové války byl dům poškozen bombardováním, místnosti kde byl náš byt vyhořely a jen tak se moji rodiče dostali zde k bydlení, když slíbili, že na vlastní náklady byt opraví. To nebyl takový problém, neboť nedaleko odsud v Budečské ulici ,u Vinohradské tržnice měl můj děda zámečnickou dílnu. Nejen to, měl v celém okolí řadu známých řemeslníků a obchodníků, kteří rádi pomohli mladým manželům svého kolegy při rekonstrukci bytu. Náš byt byl v prvním poschodí nad restaurací majitelů domu, která byla v přízemí.Hostinští tehdy byli manželé Jizbovi, kteří též žili ve zmíněném domě. Přímo na výčepem byla naše ložnice.Pavlače byly směrem do dvorku. Jedna pavlač byla před naším oknem v kuchyni a přicházelo se jí k bytu domovníků, manželů Šafránkových. Hodná stará kulaťoučká paní, kostnatý vysoký její muž bez zubů, zato se stále zavěšenou fajkou v ústech a nůší na zádech a jejich velký pes Bojar – největší a nejhodnější teriér jaké jsem znal to byl můj každodenní obrázek. Když jsme nebyli s maminkou právě venku na nákupu ,nebo v parku pak jsem seděl v kuchyni na okně, které bylo z tohoto důvodu opatřeno mříží a pozoroval jsem svět kolem.
S bráchou jsme byli nerozlučná dvojice, stejně tak s dětmi rodin bydlících v domě.
Přímo jsem čekal na hodného pana Šafránka až se bude vracet domů z práce.Nebylo mu ani pořádně rozumět, hlavně proto, že neměl skoro žádné zuby, ale také pro permanentní ovínění pana Šafránka.V té době ani já jsem se neměl čím chlubit co se týkalo řeči. Těšil jsem se na každé setkání s ním. Když mě viděl na okně nikdy nezapomněl mě štˇouchnout, zabafat z fajky levný tabák. A hlavně na co jsem čekal vždy začal krásně zpívat . Nepamatuji se již co vlastně zpíval, ale vím, že mi zpíval oči modré, oči krásné a to mě jako majitele stejné barvy očí velmi těšilo. Posléze jsem zpíval s panem Šafránkem. Hned nato se objevila paní Šafránková, která s pejskem svého Václava okřikovala aby nedělal ostudu a šel domů na jídlo, které již stydne.Sám jako dítě jsem byl i hostem v této bezdětné rodině, která si určitě nějakého takového syna nebo vnoučka asi celý život přála. Uměl jsem jim tento nedostatek někdy a určitě jen zčásti asi nahradit. Hodně jsem se od nich naučil a řada z toho je na mě a mých dětech patrná dodnes.to mě drží dodnes. Například Šafránkovi pěstovali kanárky, kteří nejen, že byli krásně žlutí, ale také nádherně zpívali. Když jsme se po smrti bratra a babičky v jednom roce ,z bytu stěhovali do Budečské ulice dostal jsem klec i kanárka sebou. To mi bylo necelkých sedm let.Léta jsem ho vzorně opatroval v naději, že mi jednou zazpívá. Nezazpíval ,byla to samička. Nic to nevadilo, později jsem si koupil levné samičky ze kterých nakonec vyrostli statní samci ,vynikající zpěváci. Od té doby celých padesát pět let pěstuji nepřetržitě kanárky, dokonce se mi podařilo je několikrát rozmnožit . Každý den, když zpívají je to krásná vzpomínka na kanárky manželů Šafránkových i na ně samotné. Stejně tak pes Bojar to byl hluboký závdavek do života mého.Když druhá dcerka dospívala a ležíc v nemocnici si přála pejska s radostí jsem jejímu přání vyhověl, jí i sobě.Tak léta pěstujeme pejsky. Napřed skotské teriéry, nezapomenutelnou fenku Aminu, a její potomky které jsme i dokázali rozmnožit ve vlastní chovné stanici ELGA, posléze lovecké psi německého ohaře Rufina a anglického šprigšpaněla Korinu. Vše zase dodnes. Krásného, silného a hodného mého hlídače a mazlíka erdelteriéra Šafránkových to však nikdy nenahradilo. Ještě další zřetelný vliv, který dále předávám i svým potomků. Manželé Šafránkovi měli také rybičky. Velké rámové akvárium, hodně zarostlé zelení a v něm plavali červené mečovky, tetry a paví očka. Chtěl jsem také pěstovat rybičky. Když jsem začal chodit do školy tak jsem si postupně našetřil na nejlevnější akvárium, malé pětilitrové celoskleněné elementky a v nich jsem pěstoval co se dalo. Platy, bojovnice, rájovce, mečovky, paví očka, zebřičky – to byly nejlevnější a nejodolnější rybky. Měl jsem akvárií stále více, stavěl jsem je matce na kredenc ,a tak, když jsem začal nosit špatné známky, byly rybky spláchnuty do záchoda a některé akvárium skončilo v popelnici.Vytrvale jsem pěstoval rybky dál, stále na větší úrovni. Dodnes mám původní rostliny kryptokoryny, potomky rostlin z mých dětských akvárií. Stejně tak i vlastní chov pavých oček, které se dochovali až dodnes z původních chovů. Dokonce i když jsem byl dva roky na vojně a domů jsem se dostal tak 2-3 krát za celou dobu, vegetovalo akvárium v mém nevytápěném pokoji, bez topení, rybičky bez krmení, a vše přežilo. Dnes pejsky mají také mé tři děti, akvária čtyři děti a kanárky pěstuje jedna z mých dvou dcer.Nikdo však nezpívá. Mě zůstala láska k hudbě a ke zpěvu, i když se stydím zpívat. Pan Šafránek, který byl vězeň v nacistické koncentračním táboře zemřel brzy v nedožitých padesáti letech na rakovinu plic, paní Šafránkovou jsem naposledy viděl, když jsem jí jako voják na dovolence v uniformě poznal jako stařenku na Korunní třídě. To bylo v roce 1968, poté za několik málo let zemřela a nevím ani, kde jsou tito hodní a krásní lidé mého mládí ,pochováni. Tuším, že matka mi říkala, že mají hrob na Vyšehradě odkud původně pocházejí. Dnes už se nemám ani koho zeptat. A tolik bych jim chtěl poděkovat a položit kytičku na jejich hrob. Když ne jinak, pak tak činím dnes a tady.Bez nich by nebylo mé dětství tak hezké jak si na něj vzpomínám. Takoví obyčejní a přitom krásní a hodní lidé na které se nezapomíná. Budou na mém prvním obraze nového cyklu, který by zachoval svět mého mládí na Královských Vinohradech v letech 1954-1968 Ve velmi dobrém vzpomínám i na další obyvatele v domě. Paní Březinovou, které přejelo auto pejska před domem, Dajtlovi, jejich syn utekl do USA a zde má nyní soukromou restauraci, rodinu Dandových kteří dodnes obhospodařují svůj dům, rodinu pana Rzouka, který to dotáhl z tiskaře v Orbisu na rektora UK, hostinské Jizbovi, rodinu jugoslávce Grgulína s jeho dětmi Olinou a Petrem...
Vinohradské obrázky 1.
Květen 2008, Praha
Jiří Antonín Votýpka