Bezruč žije!
Bezruč žije.
Morávka 20.října 1993
Po úmorné cestě lemující čerstvé hranice rozdělené republiky se přiblížila vidina zasloužené večeře a čers¨tvě povlečené hotelové postele. Dosud ještě si cizí účastníci klubového zájezdu překáželi na studené chodbě ubytovacího zařízení čtvrté kategorie.Nedočkavě nahlíželi do výčepu a dýchali směs složené z beskydské mlhy a závanu lysolu z oné místnosti. Mezi hradbou těl dobře rostlých myslivců a fotografů přírody prorážela si cestu dribná postava s hůlkou. Úsměv nad tváři pod naraženou radiovkou, ústa mumlajívcí nesrozumitelná slova pozdravu. Slova, která byla cítit mateřtinou, komolená neúplným chrupem, laskavým úsměvem i místním nářečím.
Zdálo se mi, že kyvné dveře výčepu vtáhly staříka dovnitř.Dál už nic. Jen večeře, klubový večer,hotelová postel, snídaně výlet. Ažř druhý den. Po úmorné cestě do vrchu horských srázů, s nohama, které vychutnaly suť ostrých kamenů i při nekonečném sestupu a s žízní nedobrovolného poutníka, otevřel jsem ostýchavě dveře do hospody.
Můj poeta Bezruč beskydský havíř
Ostrý paprsek hůhví jak dovnitř proniklého slunce vrstvou dýmu a špinavým oknem dopadal na sklenici oroseného světlého piva - Radegastu. Scéna jako v nejlepší reklamě, reklamě na nedávný premiérův objev chutného šidítka pro utopení starostí chudého kraje.
Hůl opřená o roh stolu, radiovka na parapetu, staříkův ůsměv, oslepující odraz slunce, kouzlo kraje i horečka z dlouhého pochodu, to vše mi vsugerovalo že zde u stolu sedí slezský poeta. Bez dovolení i bez vyzvání sedl jsem si naproti taříkovi. Jako se starým známým dal jsem se s ním do hovoru. Jeho slovům jsem vůbec nerozuměl, ale vše jsem chápal. Bezruče znal, sám byl havířem, byl tu doma v dřevěné chalupě i zde v hospodě.Snažil jsem se mu vysvětlit, že právě sem přijeli fotografové z Prahy a i odjinud, a že to nejsou jen tak ledajací fotografové. Pokyvoval hlavou, usmíval se, všechno znal a všechno věděl.Dovolával jsem se přitakání svého syna, apeloval jsem na jeho čerstvé znalosti literatury ze základní školy. Bezruč..?, Maryčka-..?, ten pán..! Vzadl jsem se. Kolegové! Koho vám ten pán připomíná? Ale mistři objektivu přijeli fotografovat jeleny a ne básníky.
Rozbrázděné ruce, zaprášené plíce,prostý šat i moudrý pohled starého havíře za to se dnes neplatí. Zůstal jsem se svým Bezručem sám. Nemohu se ale mílit. Když jsem nedávno v Praze fotografoval pomník Petra Bezruče ! Slíbil jsem stařečkovi, že si jej vyfotím místo všech krásných beskydských jelenů. Vůbec e nedivil. Překvapen jsem byl jeho steskem:"zde pání fotografové vždycky slibují, ale žádný z nich mi dosud žádnou fotografii ještě neposlal".Tak nejsem sám!?
Druhý den mě vítali u stolu další tři poetové.Také mi někoho připomínali, ale těm jsem nic nesliboval. Od rána hustě pršelo, údolí Morávky zahalila mlha, i v poledne byla tma. Sotva jsem vzal fotoaparát do rukou ozářilo slunce uprostřed hospody právě jen mého staříka. Stačil jsem udělat sérii tří záběrůa po slunci nebylo ani stopy do večera. Jen mžilo a pršelo u stolu čtyř místních bardů se ještě otáčely dlouho dolévané půldecáky. Na zmuchlaný papír jsem si zapsal jnémo a adresu, podali jsme si ruce. Já odcházeje jsem ještě zamával a svatosvatě slíbil, že fotky určitě pošlu. Jeleni nebyli k nalezení, mistři fotografové se bavili vyprávěním o svých úlovcích s mysliveckou latinou, ale já jsem byl spokojený. Vezl jsem si pěkný úlovek i objev. Coc s ním? Když Petr Bezruč pak to jistě patří do Literátek. Určitě budou mít i jiní radost.Tedy vážení vězte: V Beskydech po létech sociálního smíru objevil se Bezruč, objevil se tam i nezaměstnaný havíř, kdo ví po kterém chodníčku dnes chodí Maryčka?Přes úzkost politiků, čtenáři těšte se a jásejte, zas bude číst. Poeta tohoto kraje žijje!!
http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Bezru%C4%8D
Článek byl nabídnut v r.1993 Literárním novinám - byl odmítnut, Fotografie jsem poslal panu T.Tutkovi za čtyři dny po jejich zhotovení.
Pomník (bronz) od J.Lukešové z r.1967
Petra Bezruče v Bezručových sadech v Praze Vinohradech
