Tvorba a sbírky

Bratr Tóna a padesátéprvní výročí umělé ledviny u nás.

Sedm let jsme spolu prožili a to byl v té době celý můj život. Včera jsem otevřel v zaměstnání meilovou poštu, vymazal věčné nabídky na modernější program pro můj počítač, a otevřel také zpravodajství Zdravotnických novin. Na prvním místě byla zpráva, že lékaři právě slaví padesát let od zavedení dialýzy – první umělé ledviny u nás. Je 11. leden 2006.

 Padesát let se u nás v rodině vypráví jak to tenkrát bylo když bratr zemřel.Nikdy to nespatřilo světlo světa v řádcích, byl to jen nesmírný žal, který zase při té zprávě otevřel dávné nezhojené rány.Tak,aby se na to nezapomnělo, aby sláva nepadala na hlavu s podlými charaktery píši jako padesátiletý památník tyto řádky. Tóna byl zdravé dítě od mala se sice raději nepral, to jsem obstarával sám, byť o dva roky mladší a o dvě hlavy menší, měl jsem k prvnímu úderu vůči nepřátelům blíž.A potom se dost bál lékařů, asi už tehdy něco tušil.Jako žák první třídy základní školy byl s celou třídou vítat „korejské soudruhy“.To byl rok 1953

Korejští soudruzi nešetřili polibky dětem.S korejskými soudruhy však přijel nepozorovaně i i drak ve formě hatanvirů. Hatanviry byly pojmenovány podle hlavní korejské řeky kde komáři přenášejí zdejší říční horečku, která je spojena s krvácením do ledvin. Malí žáčci si tak odnesli ze setkání i nemoc u nás cizokrajnou. A můj bratr patrně dostal těch virů dostatek, pak možná genetické předpoklady ve formě porfyrie a na tragedii bylo zaděláno. Lehké horečnaté onemocnění, které rychle odeznělo, pomíjející bolest břicha a nepatrný flíček ,jakási modřina na patě. To byly první projevy, podle nich tehdejší dětský lékař nic nepoznal.První prázdniny, mimo jiné jsme jeli na týden k Máchovu jezeru.

Od svého narození si moc nepotrpím na velkou vodu, stačí mi ta co je v umyvadle nebo ve vaně a musí být dostatečně teplá.Otec byl zdatný plavec a chtěl svého syna, který by mu jako z oka vypadl, všemu „důležitému“ naučit. V době kdy já jsem na celé pláži sbíral veškeré kelímky od piva i limonády a vytrvale je nosil k dece mých rodičů, v době kdy jsem demonstroval svůj vztah ke studené vodě jezera tím že jsem si opatrně namočil u břehu trenýrky, aby měli rodiče radost to můj brácha Tóna s otcem přeplaval celé jezero až na jakýsi ostrůvek uprostřed a nazpátek.Brácha když doplaval zpět na pláž byl celý modrý tak mu byla zima, dobře krmený otec žádný chlad nepociťoval. A zde si myslím,že se událo další pokračování tragedie.

Dnes to můžu po 30 letech praxe v mikrobiologii jen potvrdit.Ledviny s částečně poškozenou tkání po infekci hatanviry umožnily při prochladnutí usídlení patogennímu stafylokoku, který způsobil bakteriální zánět ledvin což se v pozdější době kvalifikovalo jako subakutní pyelonefritida stafylokokového původu. Nic po návratu z dovolené a i po nástupu do druhé třídy brácha žádné výraznější potíže neměl. Byl sice o něco bledší než dříve, ale to mohlo být i tím,že dost rychle rostl. Přišly vánoce 1953 a právě v době,kdy naši rodiče začali strojit stromek za naší účasti začalo bráchu bolet břicho. Ještě se pamatuji i na nerozumný výrok otce, že nám Tóna chce zkazit vánoce.

Ale potíže se stupňovaly. V novém roce matka absolvovala řadu vyšetření a nakonec byl se zánětem ledvin přijat do dětské nemocnice na Karlově. Tehdy tam byl přednostou profesor Švejcar.Následovala  řada vyšetření, pokusy s léčbou. V té době byla antibiotika u nás vzácná, natož, když se objevil nějaký rezistentní mikroorganismus na který zdejší antibiotika nezabírala.. Naši se strachem pozorovali další vývoj. Stav bráchy se zhoršoval,

domů ho nepouštěli,už měl náběh na uremii. Ležel na pokoji s těmi nejhoršími případy, všechno děti kolem deseti let a ty postupně umírali. Při jedné návštěvě brácha plakal a sdělil otci,že nechce umřít. To vyburcovalo rodiče a navštívili ošetřujícího lékaře dr.Kostova a přednostu prof.Švejcara a žádali je o informaci, které léky se na podobné onemocnění používají v zahraničí, kde již byl větší výběr antibiotik než u nás. Konečně se profesor vyjádřil, že na sistentního stafylokoka by zabral Erytromycin. Nastalo horečnaté úsilí mých rodičů i dědy.Přes známé se snažili získat lék a dostat jej k nám. Naproti zámečnické dílně mého dědy bydlela rodina Topferů. Pan Topfer byl vynikající člověk a chodil do dílny k dědovi. Byl žid, během války byl v Terezíně, brzy po válce na následky zemřel.Jeho matka měla hodně známých v zahraničí, kteří mohli lék přivést a tak moji rodiče se obrátili na ni. Stará pani byla ochotná přivést lék, její snaše se to však nějak nezdálo a tak to své tchyni zakázala. Naši se obrátili postupně na známé v Kanadě, Holandsku, všude lék měli ale požadovali úhradu v plné výši a ve valutách. To naši neměli. Poté přišla nečekaně pomoc od bývalého nacisty,který utekl k sestře do Švýcarska . Během týdne bylo několik dávek erytromycinu zdarma na ministerstvu zahraničí České republiky. Rodiče od té doby prakticky každý den běhali mezi klinikou na celnicí v Hybernské ulici, aby byl lék předán neprodleně k léčbě bratra. Trvalo to neskutečně dlouho asi dva měsíce. Konečně na podzim se erytromycin dostal na kliniku a bratr dostal první dávku. Komentoval to, že po prvních injekcích to bylo jako by mu vstříkly oheň do žil. Ošetřování prováděl sistent Dr.Kostov. Po několika injekcích se zbytek erytromycinu na klinice „ztratil“.!!! To podle slov asistenta. Později jsme zjistili,že podobné antibiotikum potřebovala i postižená dcera prof.Švejcara. To v nás zanechalo nezhojitelnou jizvu a averzi k oslavovanému „nejlepšímu“ pediatrovi prof.Švejcarovi. Stav bratra se po vysazení erytromycinu dále zhoršil, Ke konci roku 1954 byly dokončeny přípravy pro odzkoušení umělé ledviny. A patrně bratr byl jedním z prvních, který byl dialyzován před 50 lety uprostřed ledna 1955 z dětské nemocnice na Karlově na umělé ledvině. Když zemřel měl od připojů na přístroj na obou rukou a nohách obvazy. Buď přístroj tehdy selhal, nebo brácha byl již v takovém stádiu, že se nedalo nic dělat. I asistent Kostov podle slov otce nad mrtvým bratrem plakal. Dcera profesora Švejcara dodnes žije, nyní v ústavní péči . Při jednom svém výletě do Roztok u Prahy jsme také navštívili památný Levý Hradec.

 Snad první křesťanský kostelík Sv.Klimenta na území Čech byl cílem našich kroků. Samozřejmě naší pozornosti neunikl ani kolem ležící hřbitůvek. A hle, hned vlevo od hlavního vchodu u zdi je hrobka. Na hrobce je nápadně prasklý náhrobní kámen. Tak bych si představoval stopu po hněvu Boha. Na kamenné desce nad prasklým náhrobním kamenem je nápis: Profesor MUDr.Švejcar, významný český pediatr.“ Díky Pane.

Je to jistě nevhodné takto a dnes mluvit o mrtvém, ale nějak se to ve mně vzpírá odpustit mu,že i on se podílel na předčasné smrti mého bratra. Později jsem se dozvěděl, že pan profesor měl ještě syna, lékaře, který je v Německu a ten dal před několika lety náhrobní kámen svého otce vyměnit.Amen.