Květen 1945 na Vinohradech
Vinohradské vzpomínky – květen 1945
Moji rodiče se brali v listopadu roku 1944. Otci se podařilo dostat se z nucených prací v Německu a tak pracoval ve vinohradské zámečnické dílně svého otce.Moje matka byla v devátém měsíci těhotenství a 6.května 1945 slavila své dvacátéšesté narozeniny.
Moje matka v roce 1945
Otec na fotografii z roku 1945
Již 5.května pomáhal otec s přetíráním německé části nápisů firem ve svém okolí. Právě na den manželčin narozenin přišli čeští odbojáři z velitelství v Radhošťské ulici požádat o zámečnickou pomoc při akcích vinohradské Revoluční gardy. Tak otec nebyl následují tři dny doma. Schodou okolností se dostal s gardou do bojů na Lobkovickém náměstí, k deportaci a popravě nacistů z Vinohradské sokolovny, k popravám Němců na Václavském náměstí a později i u vojenské komandatury Rudé armády v Belgické ulici.
Lobkovicovo náměstí s moderní školou, kde byla posádka SS, která kladla silný odpor. Zde padlo několik desítek pražských povstalců
V gardě se setkal s přítelem z dětství nefalšovaným černochem Harrim z Vršovic. Podle otce tato skutečnost pomáhala jednotce při zatýkání nacistů, neboť se domnívali, že jde o černocha z amerických jednotek. Otec se dostal do bojových akcí byť neměl zbraň ,jen své zámečnické nářadí v kožené brašně.Dostal však i pásku a odznak RG – revoluční gardy, která podléhala komandatuře velitelství v Radhošťské ulici. Dost často se k tématu květnové revoluce vracel. Hodnotil situaci spíš jako pozorovatel než jako účastník bojů. Přitom byl několikrát vážně ohrožen při bojích na životě. Jak říkal viděl hrdinství i zbabělost na obou stranách. Nejvíc litoval mladých životů zmařených na konci války a to jak německých tak našich. Vyprávěl mi o zbytečné smrti jedné rodiny nacistického důstojníka nedaleko Lobkovicova náměstí. Tuším, že to bylo v moderních domech ve Vinohradské ulici č.174(6?), kde velitel SS jednotek bydlel s rodinou.
Domy odkud pochází prostřelený zámek
Po uniformě nacisty již nebylo v bytě ani zdání. V domě bydlící Češi zavolali jednotku Gardy, že v jejich domě je nacistický pohlavár. Ten na zvonění a bušení neodpovídal a tak přišla akce Gardy. Zámečnicky byl byt dokonale zabezpečen a tak zámek byl prostřelen ranou ze samopalu. Pak přišla práce na otce, otevřel násilím dveře a gardisté vyvedli německého důstojníka a jeho rodinu z bytu. Ještě na schodech byla celá rodina zastřelena. Hned poté majetkuchtiví sousedé se vrhli do bytu a začalo rabování. RG ani nemohla pro odpor obyvatel byt zapečetit. Otec si vzal prostřelený zámek který je na spodní fotografii Uchovával jej v sáčku s nadepsaným datem a adresou odkud pochází. Věděl jsem o něm, ale našel jsem jej až po smrti otce, kdy jsme vyklízeli v únoru 2008 jeho byt v Praze 5..
Samopalem prostřelený zámek od bytu jehož obyvatele byli zastřeleni na schodišti domu a byt byl spolunájemníky vyrabován
Některé byty, kterých otec otevíral asi kolem tří desítek ,už nikdo nebránil. Dost často se stalo, že uvnitř našli všechny členy německé rodiny včetně, dětí mrtvé. Ze strachu spáchali sebevraždu, většinou však byli zastřeleni hlavou rodiny německým vojákem nebo i úředníkem ze služební zbraně. Některé z bytů byly prázdné, jejich majitelům se podařilo včas uprchnout. Před rabováním musela garda byty zabezpečit, dokonce byty s větším majetkem museli vojáci hlídat.U Vinohradské sokolovny se otec 8.5.1945 stal svědkem tragického incidentu. V sokolovně byli soustředěni mladí z jednotek SS. Byli hlídáni a měli být odvezeni do zajetí. Právě nastupovali do připravených autobusů, když kolem nesli zraněného člena gardy. Několik mladíků se posmívalo jeho revoluční uniformě. Za to nechal zdejší velitel všechny zajaté mladíky vystoupit – bylo jich asi kolem šedesáti ,a na místě je u u zdi zastřelili. Nic jim nebylo platné odprošování na kolenou. Všichni zde byli zastřeleni.Otec litoval mladé životy již nebojujících v kontrastu s krásným květnovým jarem,a zavrhoval rozkaz zdejšího velitele. Na Náměstí míru se zas ukázali další naši "vlastenci."
Otci památku do pracovní knížky od ruského dustojníka poručíka Petrova ze společných bojů, kdy i zámečník v Revoluční gardě byl považován za partyzána.
Otec vyprávěl, že člověk kterého dobře znal nutil zajatého Němce pojídat zem ze záhonu, aby prý věděl jak chutná česká zem. Na rozích Václavského náměstí byli na kandelábry řetězy přivazováni chycení Němci a pod nimi byly umístěny kovové barely s benzínem, které revolucionáři zapalovali. Poté ostatky zuhelnatělých těl vlekli po dlažbě Vodičkovou ulicí do ulice v Jámě, kde na nich „tancovali“ jako pominuté české „vlastenky“.Hodně toho otec viděl během těch tří májových dnů. Než se vrátil domů chtěli někteří obyvatelé domu, kde bydlel vyvěsit bílé vlajky jak žádal německý rozhlas. To se dědovi podařilo překazit a navíc použil mnohého materiálu ze své zámečnické dílny ke stavbě barikády v jižní části Budečské ulice. Na výzvu nedalekého rozhlasu tam odešlo pomáhat několik známých z okolí. Nějaký krejčí(tuším, že se jmenoval Strnad) z Korunní třídy notně posilněn alkoholem si vzal ze Slavíkovi restaurace velký hrnec horké vody a několik lahví rumu a vydal se posilňovat grogem bojovníky u rozhlasu. Bohužel je jedním z padlých na rohu Vinohradské a Balbínovi ulice, když jej zastřelili z kulometu z budovy školy na Smetance – hrnec, nehrnec, grog, negrog. Na domě kde bydlel je dodnes pamětní deska.
Budečská ulice¨na Vinohradech, kde byla dílna mého dědy, druhý dům zleva.
Zde stála barikáda, kde většina ze stavebních částí byla ze zámečnické dílny mého dědy.
Krejčí pan Strnad, který šil otci jeho svatební šaty nesl občerstvení bojovníkům u čs.rozhlasu. Došel, ale také zde padl dávkou z nacistického kulometu z budovy školy na Smetance.
Další, kdo odešel na pomoc rozhlasu, jehož jméno si bohužel nepamatuji si u dědy v dílně vzal velké železné páčidlo a takto ozbrojen se vrhl do bojů. Přišel od Náměstí míru a hned narazil na střílející „Němce“ které poznal podle nacistické přilby. Bohužel si nevšiml, že na přilbě zpředu byla československá vlajka.
Tuto nacistickou polní přilbu jsme našli pár let po válce v dřevěné bedně na dvorku v Moravské ulici
Vnitřní označení v přilbě.
Tak vážně zranil jednoho z českých bojovníků o čs.rozhlas Měl štěstí, že skončil jen jako raněný hrdina z bojů o čs.rozhlas. Již večer 7.května se i v Budečské ulici objevili Vlasovci.
Zkonfiskovaná knížka dr.Pařízka o květnové revoluci, kterou vytiskl Orbis.Všechny výtisky skončily ve stoupě. Dědovi se podařilo získat výtisk při odvozu nákladním vozem k likvidaci.
Autor knížky, účastník pražského povstání.
Ti v německých uniformách a s německou výzbrojí ,ale s dobře viditelnou čs.trikolórou likvidovali odpor ukrytých nacistů, kteří do poslední chvíli stříleli po lidech, kteří řídce se vyskytli tehdy z naléhavých důvodů na ulici. Tak byl na střeše na rohu Budečské a Korunní třídy likvidován nebezpečný odstřelovač. Podle vyprávění se do domu rozeběhl jeden Vlasovec, pak padlo několik výstřelů a byl pokoj.
Důvodem likvidace knížky byly části knížky, které pojednávali o účasti Vlasovců na osvobození Prahy. Pečlivě podškrtány "závadné" části knihy, které se již v dalším vydání nevyskytly.
Již 8.5.1945 byl na Vinohradech klid. Otec s mojí matkou a se svým bratrem Miloslavem se vydali na procházku na Náměstí míru. Bohužel v levé věži kostela sv.Ludmily se ukrýval fanatický nacistický kněz, který až do 9.5.1945 odstřeloval civilisty v okolí nám.Míru.
Z tohoto okénka věže kostela střílel fanatický kněz i po mých rodičích 8.5.1945
Poslední dům před Vinohradským divadlem se mohl stát tragickým pomníkem naší rodiny. Právě když procházeli kolem směrem k divadlu se ozvala střelba a kulky se zavrtávaly do zdiva domu.
Místo kde byli moji rodiče a strýc odstřelováni.
Otec se svým bratrem v okamžiku zmizeli ve vchodu domu, zcela však nevzpomněli na těhotnou moji matku, která zůstala o kousek dál stát. Ta se zachránila sama, když se obrátila a utekla zpátky do Slezské ulice. Byl to šok pro všechny. Matka na to nemohla dlouho zapomenout.
Věže kostela sv.Ludmily na Náměstí míru v Praze ma Král.Vinohradech
Dodnes je vidět místo kam vojáci Rudé armády stříleli protiletadlovým dělem, aby umlčeli odstřelovače - fanatického německého kněze.
Střílející fanatický kněz byl likvidován až výstřely z protiletadlového děla Rudé armády do věže kostela. Následně ruští vojáci vylezli na věž a ukončili tam život zraněného záškodníka. Možná ,že důsledkem bylo i první úmrtí mého sourozence ,který se narodil 2O.5.1945 a zemřel na srdeční selhání za dva měsíce nato. Dnes by slavil své šedesáté třetí narozeniny.
Můj první bratr asi také oběť květnového povstání, narodil se 20.5.1945 a zemřel za dva měsíce v noci ve spánku asi na srdeční selhání. V době odstřelování na Nám.míru byla moje matka v devátém měsící těhotenství.
Další neblahá vzpomínka mého otce byla poprava některých nacistů blízko komandatury Rudé armády v Belgické ulici.
Místo na začátku Belgické ulice, kde na dlažbě bylo popraveno několik desítek Němců.
Odsouzení si museli lehnout na silnici břichem dolů v několika řadách.Poté chodili mezi nimi ruští vojáci a stříleli jednoho po druhém do hlavy či do týla. Tak se to prý několikrát opakovalo a otci z toho bylo na nic.
Kaple s.Václava na Vinohradském hřbitově
8.květen 2008 na místě pohřbených vinohradských revolucionářů, schází však na žerdích vyvěšené státní vlajky
Mnoho bezejmených zde pohřbených patřilo i k Němcům
Dole odznak s heslem nacitů "Bůh s námi" zvůli neochránil.Odznak byl také nalezen v bedně s přilbou na jednom vinohradském dvorku v Moravské ulici nedlouho po válce.
Šátek vytištěný na oslavu osvobození ČSR v roce 1945
Moc otec nenáviděl válku a zabíjení. Bylo to několik jeho osobních zkušeností. Jednak z totálního nasazení v Německu, během okupace ,kdy dvakrát mohl skončit za Heidrychiády před popravčí četou jednou například i díky známému loutkaři panu Skupovi, který ho označil za člověka rozšiřující pomluvy a člověka schvalujícího atentát na říšského protektora. Jen včasný zásah mého dědy ochránil mého otce před udáním. Další negativní zážitky prožil během roku 1945, kdy byl ve strážním oddílu který hlídal nacistické zajatce v pevnosti Terezín. Zde též viděl některé dřívější své známé, kteří se nakonec ukázali jako udavači a měli na svědomí řadu českých životů.
Tyto řádky jsem napsal podle vyprávění svého otce, který letos v lednu zemřel v 87.letech. Sám hledám různé dokumenty z historie mého rodu a umím si představit všechny ty postižené rodiny ať z jedné či druhé strany barikád, kteří stejně tak pátrají po posledních dnech a hodinách svých blízkých.Možná, že to někomu pomůže. Dnes se určitě všichni shodneme, že válčení je atavismus minulosti živený v každém z nás dřímající agresivitou. Měli bychom všichni tyto kořeny zla v sobě ničit a nedovolit už nikdy, aby došlo k další válce, ať jí již kdokoliv zdůvodňuje čímkoliv.
JAV,Praha 9.5.2008
Ještě jednou o Vlasovcích.
Skoro přesně za rok přišla moje nestarší dcera s tím, že při procházce se svým přítelem objevili malý hřbitov na Chodově v Praze 4. Překvapilo jí že zde leží i patnáctileté děti. Zalistoval jsem v historii květnových dnů roku 1945 a zjistil jsem, že práve na Chodově místní občané rychle zorganizovali odboj proti německým jednotkám, které právě tímto směrech mířili do centra Prahy. Špatně vyzbrojeni byl jejich odpor v nočních hodinách 6-7.5.1945 zlomen a následoval akt pomsty na místním civilním obyvatelstvu. Zde byli stříleni v domech děti,muži,staří dokonce i těhotné ženy. Část jich byla použita ja živý štít. V nejhorší dobu přijeli na pomoc od Podolí příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova. Vlasovci odrazili i pancéře německých jednotek a dokázali ochránit zdejší území a občany až do dne kapitulace německých vojsk. Překvapilo mě jak negativně a možná neobjektivně se hodnotí úloha Vlasovců při Pražském povstání.Moji předkové jim byli vděčni za zachranu životů v centru Prahy (Vinohrady - od Foscheho třídy až po Francouzskou ulici.Poté na žádost Čs.velení v Radhošťské ulici se vydala brigáda gen.Vlasova právě na pomoc Chodovským a občanům na Pankráci. Tak se zdá, že na Chodovském hřbitůvku dnes utopeném mezi zástavbou leží právě civilní oběti vraždění německých jednotek v této oblasti. Vlasovci byli později Rudou armádou zatčeni a převezeni do Ruska. Gen.Vlasov s několika dalšími veliteli byl oběšen roku 1947, jeho vojáci v lágrech do posledního zemřeli.
V ideologii ROA chtěli tito zajatí rusové bojovat proti bolševickému zřízení za vybudování Velkého carského ruska. Němci nevěřili svým zajtacům. Když byla zřízena jejich jednotka tak jim bylo umožněno cvičit jen s dřevěnými násadami zbraní. Když byla pro Němce již situace beznadějná použili jednotku v nejhoších úsecích odporu.Myslím, že by se měli historici zabývat podobnými snahami mezi ruskými jednotkami bojujícícmi v druhé světové válce. Zdá se, že ne vždy se jednalo jen o obyčejné vlastizrádce.
14.5.2009, JAV
