Josef Čelikovský – děda s kufříkem.

Vzpomínky jsou výpovědí vnuka z osobních zkušeností s jmenovaným.Také vycházejí z vyprávění  dcery Josefa Čelikovského .Cenné postřehy mi poskytl můj otec Antonín Votýpka. Nejvíce si vážím vědomostí,které jsem mohl získat studiem dochovaných dokumentů uchovávaných v naší rodině.

Děda s kufříkem, tak jsem jej znal z nemnohých návštěv u nás. Vždy v černém obleku, v bílé košili s pečlivě uvázanou vázankou,černým kloboukem, hůlkou a nezbytným kufříkem v barvě letité usně se strukturou hadí kůže.Ten kufřík měl pro mě zásadní význam i dlouho po smrti dědy. Děda se narodil jako nejstarší syn rolníka v Peceradech č.10 (Halíkův statek) u Benešova 20.ledna 1881.

Jeho maminkou byla Marie Kohoutová pocházející z téhož statku.Proč se statku,kde se děda narodil říká Halíkův statek nevím,ale je tu nějaká rodinná přízeň. Z vyprávění mého otce vyjádřila se jedna maminčiných tet o mém dědovi, když jej viděla již v pokročilém věku „to je ale celý starý Halík!“O dědově dětství,jeho školních letech nevím nic.Kdykoliv jsem se s dědou jako žák a student setkal nezapomněl mi připomenout „Jiříku uč se,ať jsi pán!“.Nejen proto jsem ho příliš rád neměl,ale fascinoval mě pečlivostí jakou věnoval svému vzhledu ,pořádkem který měl ve svých věcech,vzpřímenou chůzí, zájmem o světové dění a vzdělání i v jeho pětaosmdesáti letech.Ten zmíněný kufřík jsem zachránil po úmrtí dědy v Domově důchodců v Jenštejně u Vinoře.Děda zemřel na začátku krásného horkého léta 6.června 1966.Ohlédající lékař však změnil datum na 7.června 1966 v úmrtním listě, údajně proto,aby mohl  být neboštík pohřben později.Pamatuji si,jak jsem se touto nepřesností trápil. Na takovou reakci jsem byl příliš mladý, ale bylo to tím,že jsem znal a respektoval dědovu preciznost profesionálního úředníka a představa dědovi reakce na tuto nehoráznost v jeho životopise mě děsila.Všem ostatním to bylo jedno.Byl jsem s rodiči v místě jeho posledního pobytu a v místě úmrtí, v době,kdy ještě děda ležel mrtvý v místní márnici.Z pokoje,kde bydlel likvidovaly se jeho osobní věci.Matka určila ke spálení v ústavní kotelně v prvé řadě písemné doklady, které měl děda v kufříku pod postelí.Podle mého to učinila poté,co po prolistování dokladů v kufříku nalezla  dědovi milostné dopisy, čerstvého data určené řadě obyvatelek domova důchodců. Nemeškal jsem a prosil jsem alespoň o kufřík. V nestřeženém okamžiku jsem vytahal nazpět z popelnice většinu dokumentů a naplnil jsem jimi opět kufřík. Tak jsem zachránil důležité doklady ze života  rodiny Josefa Čelikovského. Zachránil jsem je na 34 let.Během této doby jsem měl možnost se s nimi seznámit,ale nic zlého netuše jsem si neudělal potřebné kopie.Moje matka v době kdy byla již dost nemocná mě prosila,abych písemnosti které jsem zachránil přinesl ukázat. Splnil jsem její přání a zároveň poprosil,mého otce,aby na dokumenty dával pozor. Stalo se to co jsem vůbec nepředpokládal.Všechny listiny matka pečlivě roztrhala a ty skončily v kontejneru u jejich domu v Praze 5-Lužinách.Nechápal jsem pohnutky tohoto činu.Dnes snad jsem její jednání částečně pochopil.Omlouvám to tím,že chtěla zachránit pro potomky  jen ty lepší vzpomínky na jejího otce.Možná,že se v pohnutkách po mozkové mrtvici tak pomstila jistým způsobem  i za utrpení a trápení její maminky Boženy Čelikovské která měla s manželem.Kdo dnes ví o té pravé pohnutce? Nicméně řada dokumentů tak fakticky zmizela ze světa.Část jejich obsahu,ale s řadou nedostatků a s nepřesnostmi, zůstala snad v mé mysli a čas od času si na nějaké skutečnosti jistě vzpomenu. Teď použiji již prvou.Jak jsem uvedl neznám nic z let školní docházky Josefa Čelikovského.Ani moje matka mi nic z tohoto období nevyprávěla. Ve ztraceném kufříku bylo několik dokladů týkajících se období, kdy se děda připravoval ve škole na službu u četnictva C.K.rakouské monarchie.Pročítal jsem zachovaný sešit ve kterém byly úhledným písmem záznamy z několika vyučovaných předmětů pro budoucí policisty.Velkou část sešitu, zabírala němčina, pak právo a matematika.

Tuším,že zde bylo datování v roce 1911.Tento rok už musel Josef Čelikovský být pryč z rodného statku a budoval si vlastní existenci.Podle vyprávění mé matky odešel její otec ze statku v Peceradech poté co se zastal své matky Marie a chránil jí před fyzickým napadením jejím manželem.Bránil jí snad i tím, že udeřil otce.Těch střetů mezi  otcem a jeho nejstarším synem bylo více. Vzpomíná se i to,že si nechtěl vzít za ženu dceru místního statkáře a zvětšit tak grunt.Místo toho si vybral za svoji osudovou lásku hezkou a skromnou Boženu Sládkovou dceru kováře z Michle, moji babičku. Navíc se tradovalo,že v mládí děda s kumpány po sobotách navštěvoval hostince v okolí Pecerad a občas se podílel i on na jejich „vybílení“.Jeho otec pak musel hradit škody za něj.To vše jistě k souladu mezi otcem a dorůstajícím synem nepřispělo.Jeho otec údajně nezvedeného prvorozeného syna vyhnal z domova a vydědil. Při poslední návštěvě v místě narození dědy mě ještě napadl další možný důvod jeho odchodu ze statku.I dnes v dvacátém prvním století je obec Pecerady, dovolte mi použít ten výraz: zapadákovem.Jediné spojením se světem je nepříliš frekventovaná železniční trať a dnes přirozeně silnice pro automobilovou dopravu.Na začátku století musel zde být konec světa.Jedna hospoda,snad jednotřídka, několik statků,pár chalup, na návsi malá zvonička.Jinak dřina středověkého typu a jen velmi daleko za gruntem rodící se moderní svět,páry, továren,elektřiny a automobilů.I to mohl být pro kultury a techniky lačné mladé muže důvod proč utéct z dědičné dřiny.Jisté je,že děda byl v Plasech u Plzně u C.K. četnictva závodčím již od roku 1911,později po návratu z 1.světové války pro své zranění zde byl také obilním komisařem.

Předpokládám,že děda nastoupil do války v roku 1914,když se mu před rokem narodila první dcera  Miroslava. Z obavy,že může ve válce padnout se oženil s babičkou Boženou Sládkovou až,když se vrátil zraněn v roce 1916.V roce 1917 se mu narodila druhá dcera Květoslava a v roce 1919 poslední dcera Božena – moje matka. Všechny děti se narodily v Dolním Hradišti (čp15?) u Kralovic nedaleko Plzně.

Podle vyprávění mé matky se zde měla rodina velmi dobře.Uvádělo se,že i během války měli zalitou vanu sádlem.Z nějakého důvodu v roce 1919-1920 se odstěhoval opět blíž svému rodišti do Benešova.Zda-li to bylo změnami u četnictva vyvolanými vznikem Československé republiky, nebo tím,že v rodném statku zemřel hospodář a docházelo k dělbě gruntu nevíme.Nicméně Josef Čelikovský si v Benešově pronajal hostinec a činžovní rohový dům, blízko městského centra a železniční tratě.V jeho pozůstalosti jsem nalezl vkladní knížku  Městské spořitelny v Benešově založenou 30.června  1911 na jméno jeho rodičů, Josefa a Mariie Čelikovských.Podle vkladů a výběrů na knížce ,na které bylo nejvíce 6022.-Kč 21.září 1921 lze usuzovat i na důvody přestěhování Josefa Čelikovského do Benešova.V dokumentech ve ztraceném kufříku jsem si též přečetl podání jmenovaného týkajícího se dědictví.V listině vyjmenovává všechny své sourozence s tím,co kdo zdědil a domáhá se podílu.Zda-li listina byla podána a s jakým výsledkem jsem v dokumentech nezjistil.Jako podíl se patrně dostala dotčenému i  částka 6000 Kč jak bylo uvedeno ve vkladní knížce jeho rodičů, kterou měl u sebe v kufříku až do své smrti..

Může to být i zdroj za který si Josef Čelikovský koupil dům a pronajal hostinec v Benešově.Bohužel to bylo v nejméně vhodné době.Začínající hospodářská krize nepřála výnosům z hostince i činžovního domu.Děda nepatřil k neoblomným výběrčím činží od nemajetných nájemníků a tak jejich i jeho dluhy narůstaly.Na dům se nechala napsat hypotéka a za čas se stal dům majetkem banky.Pobyt v Benešově rodiny dědy Josefa se chýlil ke svému konci.Nicméně podle toho že moje matka narozená v roce 1919 v Benešově zde vychodila obecnou školu i gymnásium bydlela tady rodina do roku nejméně do roku 1925-1926 .Naproti tomu podle domovských listů potřebných za Protektorátu mají domovské právo v obci Benešov výnosem z roku 1932.Poté se odstěhovali do Prahy.Zde dostal děda úřednické místo na Zemském úřadě v Podskalské ulici.Svojí píli a schopnostmi to dotáhl na vrchního oficiála Zemského úřadu na což byl patřičně hrdý.Byl jsem svědkem rozhovoru,když si vymínil, aby tato jeho funkce byla patřičně připomenuta i na jeho pomníku.Děda díky své kultivovanosti,patrně i  pro jiné přednosti byl příjemným společníkem krásných žen. S tím měla největší potíže jeho žena.Často přicházel domů se zpožděním a někdy dokonce na několik dní odjížděl.Děda jistě toužil po mužském potomkovi,který by nesl jeho jméno. Měl však v manželství jen samé  dcery .První dvě starší byly dost veselé a života lačné, asi po svém otci. Nejstarší dcera Miroslava měla ještě za svobodna dítě- syna Jindřicha .Jeho otcem byl nějaký pan Bartoš,syn majitele čistírny v Benešově. Původně to měl být sňatek i kvůli spojení kapitálu. V době,kdy se dědovi dařilo chtěl otec pana Bartoše spojit svůj podnik s penězi otce nevěsty pro rozšíření podniku.Když však dolehla krize i na podnik a majetek Josefa  Čelikovského ze sňatku sešlo. Dítě však již bylo na cestě. Nevíme koho to bylo rozhodnutí,ale malý Jindřich Bartoš byl dán úředně do výchovy rodičům tety Miloslavy a ponechal jsi jméno své matky za svobodna.Tak byl v rodině vychován vnuk se jménem Jindřich Čelikovský.Chlapec byl velmi živý a zlobivý.Moje matka říkala,že se s ním babička Čelikovská moc nazlobila a že právě on byl bezprostřední příčinou mrtvičního záchvatu a předčasného úmrtí její matky v 54.letech roku 1944.Děda  byl činný i v době důchodu, vypomáhal v úřadech.  Konkrétně jsem v kufříku nalezl doklady,že například během německé okupace vydával potravinové lístky.Po smrti své ženy a odchodu poslední dcery z bytu ve Strašnicích se děda odstěhoval ke své přítelkyni paní Šulcové a bydlil v její vilce v Klánovicích.Kolem roku 1962 měl zájem přestěhovat se, důvody jsou mi neznámé..Zvažovala se i možnost,  bydlet u nás.Po několika pokusech pak se odstěhoval do nově vybudovaného domova důchodců v Jenštejně u Vinoře.Domov byl v zabavené vile bylinkáře pana Mikuláška. Na tuto vilu se pamatuji z roku 1955,kdy jsme zde byli s otcem a dědou s močí mého na smrt nemocného bratra Antonína (1946-1955) u vyhlášeného léčitele pana Mikuláška.Ten nám dal několik sáčků s bylinami,ale otci sdělil,že je pozdě a do týdne,že bude bratr „na prkně“.To se také stalo.Zemřel 31.1.1955 deset dní po úmrtí mé babičky Boženy Votýpkové-Neippergerové.Dědu Josefa Čelikovského jsme navštěvovali poměrně často.I v domově důchodců si zachovával péči o zevnějšek.Bylo mu proti mysli například to,že musil bydlet v pokoji s nějakým dělníkem z Fordových závodů v USA.Na jeho obranu musím,říci,že tento nemocný pán byl stále jen ve spodním prádle ležel a žil na rozestlaném lůžku a na nějak velký pořádek a hygienu si zřejmě nepotrpěl.To spíš bylo příčinou sváru než jeho dělnický původ.Děda nás prováděl krásnou zahradou a vždy mu matka něco přivezla. Naše poslední návštěva v domově  již po úmrtí dědy, se uskutečnila 7.června 1966 .Byl krásný velmi teplý den, snad neděle. Matka zařídila dědovi pohřeb  v Pražském Krematoriu ve Strašnicích.Jeho urna byla uložena do našeho rodinného hrobu na Vinohradském hřbitově po boku své ženy Boženy Čelikovské a dcery Květoslavy Tietzové rozené Čelikovské.Matka ještě nechala připsat na pomník zde pochovaných Votýpkových „Rodina Čelikovská“.Po smrti mé matky při připisování jejího jména jsem prosadil napsání jmen a dat narození a úmrtí dědy Josefa Čelikovského,babičky Boženy Čelikovské a tety Květoslavy , kteří jsou v nyní společně s mojí matkou ve stejném hrobě v katolické části Vinohradského hřbitova v Praze.