Tvorba a sbírky

Hrad Neippergburg původní sídlo rodu Neipperg

Erwin Franz Gf u.Hr. von Neipperg (1813-1897) jako dítě,otec Antonína Neippergera 

podobizna v Lombardském museu v Parmě-Italie

Zámek Schwaigern v Německu místo narození řady Neippergerů mezi nimi i Erwina Franze  von. Neippergera.

Praděda Neipperger.

(stále doplňováno)

Především od svého otce, vlastně jen od něj jsem byl informován o životě dědy mého otce ze strany jeho matky.Děda Neipperger byl záhadná osoba. Jeho tvář se nám zachovala celkem na třech dobových fotografiích.

Antonín Neipperger(?) podle mého otce též podobizna Josefa Neippergera.

Všude se tvářil přísně a prý přísný byl. To prý tvrdila otcova matka, že tak přísného otce ještě neviděli.

Praděda Josef Neipperger a prababička Marie Klégrová provd.Neippergerová na sklonku života.

Jako jeden z důkazů se vyprávěla historka o tom,že jednou skoro již dospělého jediného syna svázal do kozelce a mlátil tak dlouho až ztratil vědomí. To prý tehdy, když jeho syn opakovaně zběhl z učení, nevím ani v jakém oboru.

Josef Neipperger, jediný syn Josefa Neippergera z Kuří, který si nechal v roce 1931 počestit jméno na Najperk, poslední potomek Neippergerů po meči.Po skončení světové války byl prohlášen za nezvěstného, vrátil se později z ruského zajetí.

O variantách jména Neipperger viz va tomto webu stať Maloval jsem své předky.

 Na druhé straně mi otec vyprávěl jak měl rád vnoučata a každou neděli kdy přicházeli rodiče s vnoučaty k dědečkovi na návštěvu usídlil se otec na dědově koleni, který jej houpal a říkal „ty můj Tondo kolenatej“. Také otcovo vyprávění o jeho náhlém onemocnění vrhá trochu jiné světlo na pradědovo hrubiánství.Otec jako každé dítě měl rád meloun. Dříve se nehledělo příliš na hygienické aspekty při hnojení a tak se lehce stávalo,že do dužiny melounu se dostaly nějaké bakterie které u otce vyvolaly horečku a otok hlavy. Děda s vnoučkem na nic nečekal a dojel s otcem do německé části Všeobecné nemocnice. Tam otci rychle pomohli. Tentýž „hrubý“ děda opět vzal svého vnuka ( nebylo mu tehdy ani 7 let) a nechal mu ambulantně vytrhnout krční mandle. Celou cestu z Karlova náměstí do Vršovic pak kupoval děda vnoučkovi u každého zmrzlináře velkou zmrzlinu jak lékaři radili. Když otce přivedl domů k bolesti v krku se přidalo i bolení břicha. Praděda prý byl nevěřící, asi ho tak vychoval jeho otec. Zmíněný otec Antonín Neipperger měl k tomu důvodů dost. Vlastní matka jej měla ještě za svobodna a přesto,že byl prvorozený v hraběcím rodě  Erwina von Neippergera byl odsunut na výchovu k sedlákovi v c.k.statku v Kuří čp.3.

Kuří čp.3 dnes, dříve zde byl c.k.statek, kde vyrůstal Antonín Neipperger

 V době kdy vyhledala  dlouho  pro svého syna postrádaná matka, kněžna Lobkowiczová svého prvorozeného syna, ten již nestál o nabídky majetku a rodinný smír. Naopak stal se zavilým socanem a nepřítelem kléru.

Barák na Košiku na Václavském náměstí patřil kdysi matce Antonína Neippergera, ta jej pak darovala kněžím a nyní po roce 1918 patří Čs.státu.

Tak patrně i jeho syn Josef Neiperger byl nejméně vychováván v ateistickém prostředí. K tomu se váže i příhoda s nálezem křížku s Kristem. Děda mého otce byl velmi podnikavý a vydělal dost pěněz, možná,že nějaké ještě dostával vnuk i od své babičky kněžny, aby otec nevědal. I v době hospodářské krize si dovolil kupovat nemovitosti a dokonce v Krči postavil tři činžovní domy. Domy nabyly daleko od hřbitova Na zelené lišce.

Tři domy,které stavěl Josef Neipperg v Krči

Kolem zdi hřbitova chodívali naši předkové prý každou neděli z Pankráce do nově postavených domů. Nevím, snad již byl také někdo z rodiny pohřben na zmíněném hřbitově. Jednu neděli při cestě kolem hřbitova zvedl praděda Neipperger na cestě hozený kříž s tělem Krista a vzal si jej domů. Vystavil si jej v pokoji a to už také něco říká o jeho vtahu k náboženství. Děda onemocněl v závěru života rakovinou střev a trpěl velkými bolestmi.Jeho vnuk můj otec mi vyprávěl, že jeho děda měl úplně roztrhanou matraci tam,kde při bolesti jí mačkal. Když přišla návštěva chtěl, aby bylo vždy otevřeny dveře na balkón, aby se děti od něj „nenakazili“. Traduje se v rodině – ale to je spíš vlivem ženské pověrčivosti, že si domů „přinesl kříž a s tím křížem,že je spojena i jeho nemoc“.Nakonec bolesti nevydržel a na toaletě se střelil do hlavy. Ještě přežil převoz do nemocnice, kde za několik hodin skonal. Jeho ošetřující lékař sděli pozůstalým, že i kdyby se nestřelil zemřel by na rakovinu během krátké doby. Podle toho jak se vyskytovalo toto onemocnění u různých potomků, pak lze spíš uvažovat o nějaké dědičné náchylnosti, nebo ještě banálněji, že lidé dožívajícího se vyššího věku kteří přežili infarkt a mozkovou mrtvici dožijí se nejpíše nemoci většiny starců – rakoviny. Praděda patřil mezi zakládající členy „Přátel žehu“ a jako zřízenec Michelské plynárny měl co do činění s prvním krematoriem v Praze, které bylo na východní části Olšanských hřbitovů. Dnes je zde obřadní síň a málokdo ví, že v prvním poschodí byly první plynové pece krematoria. Toto místo se stalo noční můrou mého otce. Praděda vzal mého otce ještě v předškolním věku do zmíněného prvního krematoria a ukázal mu jak se mrtví spalují. Bohužel bylo vidět přes sklo do pece a pohyby mrtvého při zpopelnění vyděsily malého Antonína . Toto stigma jej provázelo až do konce jeho života a zásadně odmítal zpopelnění.

V době kdy se můj děda Antonín Votýpka, zámečník ze Zásmuk seznámil se svojí ženou Boženou, dcerou Josefa Neippergera, vlastnil již praděda činžovní jednopatrový pavlačový dům na dolním rohu Palackého třídy ve Vršovicích dnes Ruská ulice. Místo kde stál jeho dům dnes kupodivu tvoří nezastavěná travnatá proluka. Děda Votýpka byl pohledný mladý muž  a právě instalovali umělecky kované zábradlí a mříže do domu, kde bydlela moje babička Božena se svým otcem.

Předmětná mříž a pavlač, která způsobila seznámení mého dědy s babičkou a vše následující. Děda druhý zleva.

Pár pohledů, pak pár slov a mladí se našli. Praděda fandil řemeslu a byl rád,že jeho nastávající zeť je šikovný zámečník. Vystrojil jim svatbu a našel jim i byt, napřed v Michli, kde se narodil jeho první vnuk Miloslav v roce 1913.

Dcera Josefa Neipperga a jeho zeť Antonín Votýpka

 Během 1.světové války bydlela babička u svého otce v Michli protože její manžel musel do války.

Antonín Votýpka v 1.svět.válce

Dcera Josefa Neippergera Božena provd.Votýpková

v roce 1918

Po válce nalezl praděda pro manžele byt  v prvním patře nového činžovního domu v Palackého třídě čp.246 u domácích Svobodových. Zde se narodila první vnučka pradědy Věruška, která v jednom roce zemřela a je pohřbená na novém Vršovickém hřbitově za železničním mostem. Otec mi vyprávěl, že tehdy prý šel pohřeb, kde nesli rakvičku s batoletem  s pohřebním průvodem a smuteční hudbou od poloviny dnešní Ruské ulice přes Vršovické náměstí až ke Koh i-nooru a dále pak přes most do Vršovického hřbitova. Před několika lety jsme zde hrob hledali marně.

Podnikavost pradědy se projevila i  během první světové války. V době nedostatku potravin ke konci války zřídil praděda prodejní stánek na tržišti na Tylově náměstí, kde prodávala jeho žena. Využil bratra dědy Bedřicha ze Zásmuk, které odtud vozil každý den ráno zemědělské produkty do Prahy na Tylovo náměstí. Ten stánek tam byl využíván Neippergy ještě zhruba tak do roku 1925. Otec si pamatuje, že byl umístěn naproti Hotelu Beránek a u stromu, který v kořenech zarostlou dlažební kostku. Sám jsem ten strom viděl při rodinných procházkách, možná,že tam stojí dodnes.Praděda pro penzi byl v Plynárně a vzal si službu rozsvěcovat plynové lampy na Novém městě, v okolí Všeobecné nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Později též zde působil jako pomocník v Patologickém ústavu, dokonce zde dočasně i bydlel. Odtud pochází jeho známosti s doktory z německé části nemocnice.Když se můj děda nezraněn vrátil z války pořídil mu jeho tchán pronájem obchodních protorů vedle domu čp.246 v Palackého třídě, najmul truhláře a zřídil tak „První tržnici nábytku A.Votýpka“.

Tržnice nábytku zřízená J.Neippergem pro zetě v Palackého třídě 246 ve Vršovicích,první zleva Josef Neiperger, druhý zleva jeho zeť A.Votýpka

Kupoval starý nábytek, truhlářsky jej ošetřil a opravil a zase jej levně prodával. Obchody se dařily, pradědův „marketink“ se opět uplatnil. Říkal prý lidé po válce až se nasytí budou chtít někde bydlet a pak budou potřebovat nábytek a pokud možná levný a ten mi jim nabídneme. Dokonce obchod rozšířil o obchod na Vinohradech dnešní Francouzské ul. 21 v přízemí, kde prodávala moje babička, pradědova dcera. I pro dorůstající vnuky měl děda řemeslo. Pro strejdu Mílu čalounictví a pro mého otce řezníkem.

 Vše ve Vršovicích. Nakonec i pro dalšího bratra dědy nalezl místo, kde si otevřel cukrárnu, opět nedaleko jeho činžáku. Poté praděda koupil levné pole, kde došlo k bratrovraždě kvůli majetku a nikdo ho proto nechtěl. Bylo to pole v Krči a zde začal stavět tři domy. Posléze jeden nechal staviteli, druhý po dokončení prodal a nechal sei jeden dům, který snad zaplatily domy vedlejší. Dědovi zde zřídil zámečnickou dílnu a přestěhoval jsem i dceru s dítětem. Babičce se zde na zapadákovu nelíbilo i dědovi zámečnictví nijak moc nešlo. Tak se babička odstěhovala nazpátek do Vršovic a děda též.

Zámečnická dílna A.Votýpky v Budečské ul.na Vinohradech

 Zámečnickou dílnu měl napřed v Šumavské ulici, potom již v Budečské 27, která mu vydržela až do znárodnění v roce 1962.

Praděda, aby si udržel blízkost dcery, zetě a vnoučat koupil pozemky na Pankrácké pláni a zřídili zde zahradu, zahradní domek i činžovní dům. Nakonec to vyvlastnil stát v osmdesátých letech pro stavbu budovy Motokovu na Pankráci.    

Další příhoda dokresluje povahu mého praděda Josefa Neippergera. Po první světové válce měl praděda každodenní kontakt se svým zetěm Antonínem. Nejen, že mu dohlížel na práci truhlářů v jejich podniku, sám byl vyučen truhlářem, ale bral sebou na různá jednání svého oblíbeného zetě. Když šli od právníka, kde se ucházeli o dědictví ve formě lukrativního domu na Václavském náměstí – „baráku na košiku“ stavili se v řeznictví a dali si dobrou držkovou. Podle figury se praděda rád najedl a proto se u nás dodnes traduje „jak k jídlu tak k dílu“.Do talíře plné horké polévky vlétla zeťovi pořádná masařka a začala se tam topit. Děda Antonín byl trochu háklivý na kvalitu jídla a tak již dál nechtěl jíst. Praděda Josef vylovil masařku prstem a vyměnil talíře. S chutí snědl za chvíli i polévku od zetě, kterému z příhody přestalo chutnat. Je zvláštní, že praděda Josef nechodil se svým synem vyřizovat důležité věci. Jak jsem se již zmínil byl po skončení světové války nezvěstný. Dostal se totiž do ruského zajetí a prožil v něm nejméně jednu ruskou zimu. Jídla zajatci moc nedostávali zato pořádný každodenní příděl vodky. Na mladého Neippergera to mělo neblahý vliv, stal se notorickým alkoholikem a nezbavil se toho ani po návratu do Československa. Jeho otec to nesl neblaze vyháněl jej z každé hospody. Stejně přísný byl i na mého dědu. Když ho našel po práci v blízké hospodě tak mu rázně sdělil .“Toníku nech si natočit dost piva pro sebe i pro svoji ženu a pak to doma vypijte na mé zdraví, posedávání v hospodě ničemu dobrému nepřispívá.“

Obraz z r.1810 na něm je hrabě A.A.Neipperg se svoji první ženou Theresii Pola de Treviso z rodiny Castropolů, pvodně Sergiů s nejstaršími ze čtyř synů Alfredem a Ferdinandem

Praděda byl tvrdý, nebojácný ale také uznalý a štědrý. Není žádného divu, když zvážíme že otec pradědy měl být generál, jeho otec maršál a vůbec celý rod se věnoval válečnictví.

Ještě si vzpomínám na další příhodu vyprávěnou mým otcem. To se jednalo o manželství druhé dcery pradědy – Marie.

Erb staroitalské rodiny Serguů-Polo původně z Istrie pak z Trevisa,z které pocházela první manželka hraběte A.A.Neipperga

Opět v tom sehrál úlohu můj děda, který neměl nouzi o přátele z řad živnostníků ve Vršovicích a na Vinohradech. Děda dohodil jednomu vinohradskému kožešníkovi tuším, že se jmenoval Skopový a prý byl celý poďobaný od neštovic, aby si vzal ještě svobodnou Marii Neipergerovou. Tak se také stalo a pro kožešníka bylo významné velké věno, které slíbil své dceři. Celý netrpělivý kožešník navštívil velmi brzo tchána a žádal po světbě věno. Praděda mu prý tehdy řekl, že věno dostane a ještě další peníze na vrch až uvidí, že to manželství k něčemu bude a dcera v něm bude spokojená. A to nebyla. Při další žádosti kožešníka praděda zetě vyhodil a manželé se rozvedli. Jako druhého manžela si pak vzal dcera Marie krejčího z Vinohradského divadla Bohuslava Hrdličku. Moc si nepolepšila, potomky měla, ale její druhý manžel se točil za každou sukní, dokonce v domě svého tchána to vedl i se správcovou. Podle vyprávění navštívil můj děda jako detektiv amatér rodiště B.Hrdličky, myslím že v Hořicích, kde otec ženicha měl cukrárnu. Děda měl dojem, že v rodině je vliv cikánské krve. Ale to byl jen dojem mého dědy Antonína.

Kostel Madonna della Steccata v Parmě

Praděda dbal na to, aby každou neděli se u nich scházela nejširší rodina. Na stole nikdy nescházela slavnostní husa a dost dobrého jídla.Když navštívil děda domácnost své dcery tak též bylo pravidlem, že přinesl husu a pak se u nich zastavil na ochutnání. To pochytil můj otec od pradědy a tak po smrti mé matky chodil každou neděli na oběd a velmi často přinesl napřed ne již husu, ale kachnu, kuře atd.

Pomník nad hrobem hraběte A.A.Neipperga v Parmě

dnes v kostele Madonna della Streccata

původně v kostele San Lodovico.Náhrobek je od sochaře Lorenzo Bartolini

Možná i další zvyk se táhne v naší rodině.Začal ho praděda Neipperger. Když se mu narodil vnuk nebo vnučka tak celou kolíbku, nebo kočárek posázel kolem dokola bankovkami. Můj otec se na tuto slavnost chystal pro očekávaného pravnuka, bohužel se nedočkal byť zemřel v požehnaném věku 87. let v roce 2008.

erby rodu Neipperg v různém provedení