Antonín Votýpka – děda zámečník

Stojící ve dveřích své zámečnické dílny v dlouhém plášti barvy ocelové šedi a vonící železem.Na hlavě nezbytný klobouk se širokou černou šerpou.Musel to být kdysi velmi drahý klobouk z pravé zaječí plsti s dlouhým vlasem.

Zpod klobouku se dívaly laskavé černé oči nad orlím nosem po zasmucké babičce.Nebyla-li právě sobota po desáté, tak na dědových tvářích se mimo knírku tyčilo strniště vousů barvy pepř a sůl. Tak jsem znal svého dědu v době, kdy jemu bylo kolem šedesátky a mě asi tak šest let.

Byl to pro mě nejlepší a nejzajímavější člen naší rodiny. Děda si mě chtě-nechtě užil. Jeho lákavá dílna byla nedaleko domu, kde jsme bydleli.V době, kdy mi zemřel druhý bratr, byl to právě děda s kým jsem navázal „chlapské přátelství.“Díky dědovi jsem poznal na Vinohradech řadu živnostníků a jejich dílny.

Vůbec jsem netušil, že to byla doba násilného zániku soukromého podnikání, velmi smutná a přímo tragická doba pro drobné živnostníky a jejich rodiny.

Děda se narodil 4.června 1889 jako druhorozený syn truhláře Františka Wotypky a jeho ženy Anny Wotypkove rozené Břečkové.Místem narození byl dům v Pražské ulici  čp.208 v Zásmukách u Kolína.

Měl sedm sourozenců vlastních. Vyrůstal v rodině, která ještě adoptovala dva sourozence sousedů,manželů Černých, kteří zemřeli.O sousední dům měli zájem příbuzní chlapců o ně však ne.Dva sirotci,kteří si hrály s dětmi Votýpkových tak dostali novou mámu, naši drobnou,ale energickou prababičku Annu.

O skromných poměrech, kdy rodiče musili uživit devět dětí netřeba  pochybovat.V malém domečku bylo mimo jedenáct jeho obyvatel vždy ještě hejno kachen, pod okny truhlárny králíkárny, na zahradě slepice.Otec dědy byl jedním z několika truhlářů v Zásmukách. Podle toho, že se narodil v domě, který patřil zámeckému pánu v Zásmukách (čp.2), otci Václavovi, který byl také truhlář ,předpokládám,že většina zakázek byla ze zámku.

To umožňovalo získat vítaný a stálý příjem pro početnou rodinu. Děda vzpomínal, že jeho otec měl zakázky i pro synagogu, která byla naproti truhlárně.Jednou ,když houf dětí otci„pomáhal“ při truhlářských pracích v modlitebně byla zničena nějaká dřevořezba,údajně ulomena Mojžíšova ruka. Otec dědy potom  poškození napravil tak, že celou dřevořezbu provedl sám.

I to je doklad jeho schopností. Obecnou školu vychodil děda v Zásmukách (1895-1903). Zde se také vyučil zámečníkem(1906). Když jsem viděl nějaké výkresy mříží od dědy obdivoval jsem se jeho výtvarné dovednosti.

Ve svém, řemesle,jako by mimochodem a občas se projevilo výtvarné nadání.Jako doklad mám dodnes doma z měděné desky vystříhaného heraldického dvouocasého lva, na chatě galského kohouta, půlmetrový klíč jako reklamu a velký klíč z nerez kovu od zámku k pražskému hradu, krásná pseudogotická práce. Čtyřiceticentimetrový zámek jsem na vlastní oči ještě jako dítě viděl, ale bohužel nevím, kde skončil

.Ve fotoarchívu máme ještě snímek dědy u umělecky kované mříže s jeho pomocníky – údajně je to někde ve Vršovicích před první světovou válkou. Zájem o kovářská díla a výtvarné projevy v zámečnictví zřejmě zdědil i jeho syn Antonín, můj otec. Děda se vyučil u Františka Hraby, Josef Hraba byl jeho třídním učitelem. Svět je malý

. Když jsem v roce 1971 nastoupil jako zdravotní laborant do Státního zdravotního ústavu v Praze, byla mojí nadřízenou PhMr.Jarmila Pirková, žena známého gastroenterologa a  teta pozdějšího profesora J.Pirka známého kardiologa z Thomayerovy nemocnice.Magistra Pirková pocházela z rodiny Hrabů ze Zásmuk.

 Z roku 1908 máme domovský list pro Antonína Votýpku nar. 1889, zámečníka z obce Zásmuky podepsaný MUDr.Jos.Vejlupkem a starostou s nečitelným podpisem.Předpokládám, že děda napřed dojížděl do Prahy na práci s mladším bratrem Bedřichem. Bedřich Votýpka dovážel ze Zásmuk pravidelně do krámku ve Vršovicích ovoce a zeleninu,zboží ve válce a po válce v Praze tak hledané.Obchod se zeleninou a ovocem zřídil podobně jako tržnici nábytku Ve Vršovicích svému zeťovi a dceři Josef Neipperger.

Je pravděpodobné že část úrody ze Zásmuk se dostala i do stánku na trhu na Tylovo náměstí v Praze, který zde měla rodina Neipergerova. a dovážel ovoce a zeleninu ze Zásmuk do Prahy. Ještě dnes je naproti vchodu do bývalého hotelu Beránek na náměstí strom se zarostlou dlažební kostkou v kořenech. Zde stával stánek , kde prodávala prabička Neippergerova.V lednu (27.) roku 1913 se děda oženil s dcerou Josefa Neippergera z Michle Boženou (nar.13.5.1892).Otec nevěsty v té době vlastnil dům čp.367 a je pravděpodobné, že po svatbě zde žil nějakou dobu i děda.

Zanedlouho praděda Josef Neipperger dům ve Vršovicích prodal a přestěhoval se do jednoho ze tří novostaveb činžovních domů, které postavil v Horní Krči. Zde postavil pro ženicha i zámečnickou dílnu. Brzy po narození prvního syna Miroslava v říjnu 1913 došlo mezi dcerou a otcem k neshodám a babička  Božena s novorozeným synem se odstěhovala zpět do Vršovic, tentokrát do podnájmu v domu(byt v 1.poschodí) na Palackého třídě čp.256. Děda musil opustit dílnu v Krči a odešel za svoji manželkou. Zanedlouho po začátku 1.světové války narukoval děda k dělostřeleckému pluku. Odešel ihned na srbskou a černohorskou frontu.Válečné tažení prožil bez újmy na zdraví. Po návratu tchán J.Neipperger zřídil pro dědu Tržnici nabytku v přízemí domu, kde žili ,tedy v Palackého třídě čp.256.  Své dceři pronajal na související ulici prodejnu nábytku. (přízemí Francouzské 21 na Kr.Vinohradech.)

Mecenáš Josef Neipperger ještě před smrtí koupil dceři a tchánovi od arch.Povolného pozemek v Horní Krči č.kat. 86/5 v Bořkově ulici(15.5.1926).Dnes zde stojí výšková budova Motokovu. Část velké parcely byla 18.9.1926 prodána. Podle dochovaných písemností žádali manželé Votýpkovi(13.12.1926),aby na zbylém pozemku mohli vybudovat sklady, truhlářskou dílnu a bytové jednotky.Tak zde vznikly dílny pro výrobu obalového materiálu „BEDENIA“.Byty byly pronajaty,byl zde ustájen i kůň Karel, za jehož pomoci byly bedny dopravovány k zákazníkům.Část parcely byla úrodná zahrádka a místo, kde se každou neděli scházela rodina Votýpkova a Neippergerova. Zbytky staveb,dílny i zahrady jsem poznal ještě jako malý kluk a na zahradu jsme si chodili hrát s kamarádem.V osmdesátých letech vyvlastnil stát pozemek  za směšnou cenu pro výstavbu jednoho z prvních mrakodrapů v Praze, budovy Motokovu na Pankráci.Po smrti  podnikavého tchána se děda vrátil ke své profesi.

Nejříve si zřídil zámečnickou dílnu v Šumavské 4 nedaleko svého bytu na Palackého třídě. Zde máme doklad z 3.5.1932.Rok předtím 27.2.1931 získal děda domovské právo v hl.m.Praze. Žádost o domovské právo podával děda 22.5.1930. Již 12.11.1936 získal děda povolení od Magistrátu hl.m.Prahy na vybudování zámečnické provozovny v suterénu domu v Budečské ul.27/823.

 Zároveň se jeho rodina přestěhovala do bytu nad dílnou ve stejném domě.Děda zde provozoval zámečnictví i s mladším synem Antonínem, který se po vyučení řezníkem vyučil i strojním zámečníkem.Otec byl v roce 1952 dekretem poslán do „výroby“do továrny Technometra v Hostivaři. Každý den po návratu ze směny v továrně otci pomáhal.Když v roce 1955 zemřela dědovi manželka, přestěhoval se do nedalekého jednotlivého bytu v přízemí. (Slezská ul.18,čp.788) Byt vyměnil s naší rodinou,která od té doby v bytě žije.Zámečnictví držel do svých 70-ti let do roku 1960, kdy jej znárodnila Kovoslužba a úplně ho zničila – jak dílnu tak dědu. Za dva roky nato děda zemřel.

Děda byl grand.Otec mi vyprávěl jak podporoval   své rodiče v Zásmukách.Když přijel do Zásmuk musela se přivést babičce kořalka a dědovi, dvometrovému tichému truhláři bedýnka syrečků. Děda podporoval finačně i své méně úspěšné sourozence.Mezi doklady máme dlužní úpis na částku 5700.Kč z 5.8.1946 kdy děda půjčil, spíše dal Bedřichovi, peníze na stavbu jeho domku v Zásmukách nedaleko Františkánského kláštera. Stejně tak věnoval svoji část

z dědictví po rodičích role č.kat.376/15 své sestře Anně Skočdopolové (manžel obuvnický dělník v čp. 237).Darované pole bylo z věna prababičky a pocházelo z majetku rodiny Břečků Pověstné jsou návštěvy dědy o posvíceních v Zásmukách (první neděle v srpnu). Nejen,že přivezl dárky pro nejbližší,ale často jako „úspěšný zásmučák v Praze“ hostil v Nové hospodě příchozí bez rozdílu.Traduje se,že jednou byla zábava tak vysilující,že i ponocný zapomněl troubit půlnoc a ten den o pocinkulích začínal nový den až hodinu po půlnoci.Děda měl vybraného jednoho ne příliš úspěšného taxikáře z Vinohrad s kterým do Zásmuk jezdili, ten v rámci hry ho tituloval pane továrníku a babičce říkal milostpaní.Holt v Zásmukách měli dědu rádi a jeho peníze ještě víc.Děti dědy často jezdili do Zásmuk na část prázdnin a na Vánoce. Můj otec považuje tuto obec za svoji téměř rodnou a nedá na ni dopustit.Já jsem byl poprvé v Zásmukách na pohřbu prababičky Anny,ale vzhledem ke svému věku si pamatuji jen dlouhý dřevěný stůl v tmavé místnosti a část cesty ze Zásmuk autem.Děda po smrti svého staršího bratra Václava, který padl v 1.světové válce měl na starosti jak rodiče, tak si dělal starosti i o své sourozence.Bratr Václav měl při odchodu na frontu již dvě dcery.* Děda Antonín se stal jejích poručníkem.

 Vdova po Václavovi zůstala v domě rodičů. O mladou vdovu, a jak se později ukázalo i o dům stál nedaleký soused nějaký pan Píša. Bohužel výhrady k chování členů jeho rodiny se udržují v naší rodině dodnes. Jeden z rodiny asi jeden ze synů byl veselý kumpán, tak když se vracel posílen z hospody  (babička zemřela v 96.letech) bouchal o půlnoci  na okno sedničky,kde spala prababička.V domě bydlela jen vdova po Václavovi, prababička a nejmladší bratr dědy Bedřich. Bedřichovi a prababičce pan Píša často sprostě vyhrožoval, možná proto aby je z domu dostal. Děda si to s Píšou vyříkal bez servítků. Babička umřela, Bedřich si raději postavil domek u kláštera .Pozemek dostal Bedřich Votýpka za symbolickou cenu, děda Votýpka mu na stavbu půjčil (respektive dal) peníze.

Kdysi zde bývalo popraviště v Zásmukách.Nyní rodný domek Votýpkových má jedna vnučka vdovy po Václavovi a zároveň nevlastní vnučka po p. Václavovi Píšovi. Aktéři sporů jsou již dávno po soudu Nejvyšším, a tak přejme jim věčný pokoj. Nevlastní vnučka pana Píši ,s rysy nezakrytě rodu Votýpkových vzpomíná na svého dědečka jen v dobrém. Dnes je již těžké něco objektivně hodnotit.Současní majitelé opravdu krásně a nákladně opravili a s citem udržují rodný dům čp.208 v Zásmukách. Řada domků v Zásmukách patří jakýmsi Píšům,rodu v Zásmukách s dlouhou tradicí a počtem.Již v roce 1644 byl jedním ze správců daní vrchnosti jakýsi Píša. I dnes  v roce 2005 jeden z radních v Zásmukách je také příjmením Píša. Úsilí jejich rodu jak se zdá bylo po staletí usilovné, Bůh jim odpustˇ, my jim děkujeme za správu nemovitostí, což dnes nemusí být takové terno jak se zdá.

A pro nás nezúčastněné snad i oni přispěli udržení rázu obce ze které pochází různé zásmucké rody nejen Píšovi s často podobnými příběhy.

*)na počet dcer Václava Votýpky jsou různé názory řady členů rodiny dnes.Zde uvedené skutečnosti pochází z vyprávění Antonína Votýpky, zámečníka ze Zásmuk a jeho syna Antonína, zámečníka z Prahy Vinohrad, a dokumentů rodiny, které mám v rodinném archívu k dispozici. Každou další informaci rád uvítám.