Poesie mých roků
• Z hadráře fešák.
Hadrář po ulici šel
fešáci se smáli
a co to na hlavě měl,
smíchy by popukali.
Příbytek rozedraný
v němž srdce bydlí
bohatý a šťastný
je svět co z něj vidí.
Zahořel
pro lásku, pro štěstí
převléknout se zapomněl
za svou vílou běží.
Měla bych tě ráda
když šat měl bys jiný
panáka převlékala
však fešák nemá rád víly…
J.A.V. 12.12.1975
Můj epitaf.
Odešel jsem jak dech
mrtvému ze rtů odchází
jak slz zástup
nebožtíka k hrobu provází.
Neuměl jsem nic
Bože vzal jsi mi i to
neuvidím slunce tě již víc,
sbohem živote, má lásko!
1967
Člověk a jeho vládce.
Králi, papeži a vůdče!
trůn ti beru, na kusy jej sekám.
Hádej kdo jsem, kdo to může?
Já,já člověk, tě v člověka svlékám!
Vy lepší než jsou lidi
jaké oko, ucho, mozek máte
za co pohunci bohatství vám sklidí,
ne-li, hlavy jim pak usekáte?
Zloději a lotři
proč vás země rodí
nejdivější mezi lidmi zvěř
žalů lány zasypané solí,
ať vlků svlaží krev.
Král je mrtev
tisíc otroků nahoru se sápe
nebojíte se krve
proč znovu na trůny usedáte?
Komu vy zas chcete vládnout
komu volnost brát?
Těm co zuby musí zatnout
I těm co se i vám budou smát?
Říjen 1974.
Kal světa.
(Prosím za prominutí, ale jsou to také slova)
Dost,
držky vaše roztlemené
vrhnoucí bez ustání kal lží
shnilé duše černé
prašivé kurví nemocí.
Host,
prokletý národe boží
zem blažeností okřeje
až plameny v prach shoříš
až zmaří poslední tvé naděje.
J.A.V. 20.9.1974
Nejen Vánoce i zvířatům.
Bereme si víc
než nám stačí,
jen pro svoji hýčkanou líc
Kdo ale za to platí?
Nabízíme lásku
a co člověk může
dětem dar co jim patří
z tvorů sedřené kůže?
ne radši žití krásu..
.. a dobrou mysl a čest
a vodu co je živá
a louky které mohou kvést,
a oblaka čistá
i ptačí zpěv
a všem (!)i lidem tady kousek místa!
Začni hned
tvůj je i náš svět
a čeká víc než 1988 let,
nejen pro nás vykvet života květ.
Vždyť bratry a sestry máš
a ještě žijí všude kolem
patří jim němá tvář
Tak děkuj jim, honem, honem!
a raduj se z nich s Pánem Bohem!
24.12.1987
Seneca.
Moudrý starý pán, dva tisíce let je mrtev
a dnes mi radí:
ani jediný den nežij planě
denně zemřeš a kus tebe i tobě drahých se ti ztratí
pravdu říkej těm, kdo neberou si z citu daně
daruj jí i těm, kdo o ni stojí.
Vyhýbej se hochu davu
tisícihlavé šelmě, které schází jeden mozek
miluj člověka a vždy mu pomoz z hladu
nedbej žádných hrozeb
to co získá srdce je a tvá duše
nevrací se láva do vyhaslých sopek.
Věz, že milovat a rozumný být ani Bůh tvůj nedovede
budˇ dobrý, aby lepší byli druzí
dej lásku a žeň skliď, která zebe
nehněvej se na ně,jim je tvoje bolest cizí.
Staň se boháčem bez jediné věci
život prožij , nedaruj jej snům
vše na člověku může lhát, vždy pravdu mají v sobě oči
sebe neukrývej pouze chraň, jen k tomu je tvůj dům
život daruj člověku , své dny i noci.
Díky pane za slova tvá
vracím se k nim, když mne lidé zraní
až příliš jsou pravdivá, až příliš krutá
hledám sílu, abych žil jak tvé řádky radí
díky Bohu nejsem ještě rozumný ani já.
JAV 7.10.1970
Karlův most.
Roztrženou jizvou nebes
po kameni světlo stéká
šeď věků řeka mostu svléká
by dnes zítřek zítra přines.
Na hladině kříže chvící odlesk
v stejné jizvě
dneška kříže
nové cesty věčných koles.
Tam je kámen
tady srdce
mrtvých hlasy živé nechce
pro věky věčným stačí pouhé „ámen“
JAV 3.2.1971
Barabáš.
Proklet matce život vzal
říkali mu Barabáš,
v křeči vrah svému vrahu značil tvář
pak s nožem on mnohým se soudcem stal.
Když mu kříž postavili
na Golgotě Krista na něj pověsili,
viděl konec svého Spasitele
nepoznal tělo Boha v jeho těle.
Mstitelem, vrahem i otrokem byl
se svědomím v pekle přikován aby žil
z nicoty v život pán otroka propustil
by slzami kříž nevinného pokropil.
Z hrobu vynes žití zář
svého zmaru a věčnosti druhých žhář
ohněm Spasiteli cestu ozářil
na kříži Krista poznal,
až nyní sám ukřižován jej pochopil.
JAV, 23.1.1971
Dvě díla.
Stříbrný úsměv měsíce
k lásce svádí
utopený na dně sklenice
osudu svému se brání.
Když hrozen uzrál
žhavé políbení slunce pocítil
rozdrcen v potocích tryskal
aby sladkostí se nasytil.
Ruka k zemi sáhla
a z písku křišťál udělala
pak tvar v horku dech jí dal
té číši pro tekutý slunce dar.
Obě zrozená jsou díla
průzračná a čirá
v obou jediná je síla
stejně jsou mi milá.
1.ledna 1975,
Poslední můj bratr.
(bratr Tomáš Votýpka 1956-1959)
Odešel a neřekl nic,
nyní andělem je v oblacích.
Tak krásné to dítě bylo,
tak málo bratře žils, jak by se jen žilo.
Večer jsme spolu šli spát
sám já ráno musel lkát,
V truhličku tě uschovali,
Tebe ne, jen jí jsme pochovali
Do tmavé jámy tě hrobník položil,
nebe jak tvé modré oči bylo a Bůh to dovolil.
Poznals co my nechápeme
smrti nevěříme v žití cele,
oh jak krásně by se žilo,
proč jen včera to dítě živé bylo??
7.3.1970
Vrah svého žití.
(Památce spolužáka Otto Petra.,1966,)
Hromy varhan minulost zlomily
ducha perutě noci přinesly
óh, jak bych nepoznal Tebe drahý můj příteli,
jak dávno co spolu ve škole jsme seděli.
Svůj dítěte hlas chtě k basům jsi napínal
verše smrti lyrika věříc jsi citoval.
ona byla, tys byl jiný
kdes zapomněl matku, nás v tvé těžké chvíli?
Přítel, syn a milý,
život přeťal v den kdy mrtvých svátek slaví živí
svíček sedmnáct hořelo ti minulé již léto
bláhový pěvče svého žití
co bál ses méně štěstí,které zítra by ti dalo?
Možná dnes jsi šťasten, nebyl bys však
vidět matky nad rakví bílou pláč
živí víc se báli než sám ses bál o tělo které ztráví
pro věky strašný žár
sám jsi poznal,jsi prach, sobě sám jen lhář.
Pokoj stále živý v živých myslích tobě
země dej ti klid v tvém hrobě
nechtěls vidět více
odložil brýle, zavřel poslední z knih
I když jsi zhasil svoje svíce
dnes i zítra v mysli naši přijď.
Náhledy fotografií ze složky J.A.Votypka, vlastní tvorba, olejové malby